Cesta harmonie

Posted On 11 února, 2021

Universální tlak vyrovnávání na cestě sebepoznání

Život bez extrémů

Když tvé myšlenky bouří ve výšinách, když tvé tělo tančí v bezvědomí, věř, že za dveřmi stojí opozitní svět tvé momentální reality, který touží být prožíván.

Z výšin budeš sražen na zem, abys element polarity nemohl minout.

Pak zase ze země budeš povznesen k výšinám.

Tvé tělo ukáže ti, jak spoután si sním, když poddáš se ve fyzické realitě myšlenkám o své beztělesnosti.

Tvá ztracená pozornost bude si vyžadovat koncentraci na protipól.

Tak budeš nucen prožít extrém prožívaného, abys pochopil, že život není jednostranný.

Že žádný extrém nemůže být správnou cestou.

Jde o rovnováhu, ne o skákání z jednoho pólu na druhý na cestě k sebepoznání.

Jde o nalezení cesty středu a harmonii všeho ve všem.

Bránit se této energii nemá smysl.

Harmonie si pokaždé vynutí sama sebe.

Jen málokdo však oplývá touto bezdotykovou moudrostí.

Musíš pochopit funkci misek vah a najit tichý střed mezi polaritami.

Cesta není v extrému, ale ve vyvážení těchto polarit.

Tohoto stavu se dá dosáhnout bez bolestného dotyku sebe sama.

Stačí vědomé naslouchání a porozumění moudrosti duše a možnostem těla.

Jde to bez bolestných euforických prožitků na hranicích tvých možností.

Nebo se do tohoto stavu pochopení dostanete skrze osobní bolestné prožitky a následovné odmítání toho, aby se v jakékoli formě opakovali.

Většina lidí osidluje pouze jednu ze dvou misek vah.  

Vztah a pochopení  nekonečného pohybu a změn v životě, je držen v okovech zkostnatělých návyků a nabytých tzv. Zkušeností.

Tato nepružnost stavějící se proti proudu života si pak vynucuje situace a zážitky plné turbulencí a radikálních změn.

V průběhu času jsou pak na základě těchto konfrontací lidé přinuceni relativizovat svou strnulost a jednostrannost.

To se děje většinou za pomoci druhého extrému, jako je nemoc, úraz, smrt bližního apod.

Je to harmonizující a samo čistící proces k znovu nastolení harmonie.

Cesta středu a vyvážená harmonie

je vědomí o polaritách,

je to vědomí o oáze vnitřního klidu.

Celá planeta Země a všechno živé i zdánlivě neživé na ní, funguje díky harmonizujícím principům, které neustále pracují na vyvažování extrémů. Tuto hru, můžeme v přírodě kolem sebe pozorovat ve dne v noci, naprosto všude. Je to energie působící na čištění a udržování funkčnosti celého systému planety.

Nesouhlasím s tvrzením, že pokud je člověk pouze pozitivní, že se mu nedostane setkání s opozitem, tedy, že je díky své pozitivitě obklopen pouze pozitivními lidmi a zážitky.

Pokud by stav permanentní pozitivity existoval, musel by se jedinec rozplynout v nepoznání. Tato jednostrannost by pak popírala existenci polarity.

Neexistovalo by zrcadlo pro sebe-uvědomění.

Pouze existence polaritního opositu nám dává najevo, že jsme, kde jsme a jak na tom jsme.

Kdyby tento stav existoval, jedinec by uhynul v přesyceném roztoku pozitivity.

Přesně tak negativně smýšlící člověk, je si ve své negativitě vědom pozitivní reality u pozitivně naladěných lidí a okolností. Je ale držen svým smýšlením, zvyky a jednáním, bez zdánlivé možnosti prožitku a procítění opositu. Neví jak se oprostit od extrému své pozice, jak se přepólovat. Pokud takovýto člověk nebude okolnostmi přinucen změnit svůj extrémní posto,j uhyne i on v přesyceném roztoku negativity.

Také tady existují budíčky a rovnající prožitkové mechanismy.

Bohužel, ale v podobě nějaké větší katastrofy, která s jedincem zatřese a urovná mu vnímání pro rozdíly v pojmech negativní a pozitivní.

Člověk si pak po většinově bolestném prožitku najednou začne vážit věcí a lidí, které mu byli do té doby jedno, nebo jimi pohrdal.

Takto nás pak extrémní prožitky, reagující na naší vnitřní disharmonii nutí opustit naší jednostrannost a extrémní strnulost.

Škodlivý je jakýkoli extrém a jakákoli názorová nebo prožívaná jednostrannost.

Člověk, který neporozuměl, nečte situaci a nevnímá tuto energickou náznakovou řeč zákonů universa, si bude celoživotně myslet, že je ve vleku náhodně vznikajících okolností. Bude nadále zmítán okolnostmi s pocitem, že se mu věci dějí, i když zrovna vlastně nic zvláštního nekoná.

Není si vědom, že koná.

Koná každou myšlenkou, každým komentářem, rozhodnutím, činností a slovem.

Koná neustále a dává najevo světu stav a pozici, ve které se nachází.

Je úplně jedno, jestli si je toho vědom nebo ne.

Přitahuje na své vyzařování podobné lidi, situace, prožitky a okolnosti.

Takovýto člověk nechápe vládnoucí síly vesmíru, které mají častokrát pro nás nepochopitelné konstelace v magické hře, která má jediný cíl, a tím je vyrovnanost a harmonie, prostá všech extrémů.

Dokud člověk nepochopí, že svou realitu vytváří sám, dokud nepřevezme zodpovědnost za sebe a svá rozhodování, bude zmítán mezi dvěma extrémy.

Z tohoto stavu vychází předávaná prožitková a lidová „moudrost“ v podobě

„Jednou si nahoře – Jednou dole“.

Jako kdyby naši „moudří“ předci přehlédli to klidné oko hurikánu nacházející se ve středu mezi těmito dvěma extrémy. Místo toho se „být dole a nahoře“ pokládá za přirozenost patřící k lidskému životu. Ona k němu patří, ale pouze tak dlouho, dokud setrváme v bezmocnosti a nevědomí o síle a funkčnosti universa a nás samotných.

Pak se nám stává tento nekončící Jo –Jo efekt celoživotním průvodcem.

Pokud se nacházíme v extrémní pozici pouze na jedné straně vah, většinou nemáme šanci dostat se odtud do našeho středu. A to i přesto, že střed se zdá blíže než náš protipól.

Je to jako kyvadlo, které než dojde klidu ve svém středu, několikráte se ještě vychýlí na protilehlé strany.

Inklinace k extrémům je dosti silná a ta způsobí, že přepadneme většinou na druhou stranu misek vah. To proto, abychom mohli poznat opozit doposud prožívaného nebo smýšleného a měli šanci ho prožít. Tyto skoky mezi dvěma extrémy budeme provádět tak dlouho, dokud nás to buďto neomrzí, nenaštve, anebo se rozhodneme z toho vymanit.

Poté, se vědomost o dvou extrémech začne projevovat hledáním vyvážených energií, které byly obsažené v obou polaritách. Jedinec pochopí, že stav setrvání na jedné, ale i druhé straně polarity ho nečinil šťastným, naplněným a „vyrovnaným“. Začne tedy toužit po stavu vyrovnanosti.

Zde můžeme pochopit plně význam slova „vyrovnanost“ nebo „vyrovnaný člověk“.

Pokud jedinec pochopí nesmyslnost setrvávání v jakémkoli extrému a má nutkání po klidném a vyrovnaném životě, rozhodne se upustit od zastávání stanovisek a vydá se na cestu do svého středu.

Nejdříve je však opět nutné zapracovat na sobě, což mnohé lidi odradí.

• Nejdříve se musíme oprostit od extrémního zastávání určitých názorů.
• Zde se jedinec neobejde bez definice osobního Ega.
• Ego je tou částí člověka, která díky zastávání názorů brání jedinci v nabytí harmonického středu.
• Je to neustálé zmítání se v neexistujících realitách a extrémech.
• Tak jako naše nevybalancované a nekončící myšlenky v hlavě, v podobě našeho vnitřního hlasu stále přebíhají z neexistenční minulosti do neexistenční budoucnosti.
• To je právě oblast zpravovaná naším Egem.
• Nejdůležitější je nepodléhat myšlenkovým nabídkám a impulsům vyvolávajíce naše emocionální stanoviska.
• Trénovat bezmyšlenkovitost a vědomí přítomného okamžiku, který sám o sobě podporuje vnitřní vyrovnanost.
• Bez zaměření se na přítomný okamžik, nebudeme mít šanci vystoupit z této nekončící pendlující hry.

Musíme se tudíž nejdříve koncentrovat na naše myšlenky,

respektive jim koncentrovaně odejmout pozornost a stát se pouze

okrajově zúčastněným pozorovatelem.

Takto se krůček po krůčku můžeme pomalu dostávat do stavu vědomé vnitřní harmonie.

Tento stav nabízí proti polaritním extrémům mnohem více klidu, vyrovnanosti a vnitřní spokojenosti. Tomuto stavu se však nedá napomoci silou. Upjaté vyvažování a snaha po absolutním středu, tím, že se nárazově rozhodneme vystoupit z nějakého extrému, je mnohem obtížnější než jsme si mysleli.

• Předpokladem úspěchu, je správná analysa a vědomí si našeho problému.
• Definice a lokalizace Ega.
• Uvědomění si divoce pobíhajících myšlenek v naší hlavě.
• Vědomí, že hlas a komentátor v mé hlavě – Nejsem já!
• Odejmutí pozornosti venkovním akcím, reakcím a dějům.
• Upuštění od popisování a hodnocení lidí a dějů, rozdělování na dobré a špatné.
• Dostání se do uvědomělé pozice Pozorovatele celého dění.
• Vyvarování se do budoucna jakémukoli podlehnutí extrémnímu myšlení, jednání a konání.
• Být si sám sebe vědom jako v pozadí stojícího pozorovatele, který veškeré hry bez sebemenší účasti sleduje a neopouští svojí pozici, která se po objevení ani opustit nedá.

• Pokud se pro tuto cestu rozhodnete, budete krok za krokem svědky něčeho, co pro většinu lidí zůstane navždy neobjevené, a to je prožívání nezměrné osobní svobody bez omezení a hranic.
• Je to cesta zpátky k sobě nepodléhající diktátu myšlenek a okolností.

Je to osvobození, uvědomění, vnitřní růst, otevřenost a láska.

Je to cesta, na které se přímo dotknete reality vyrovnávající a harmonizující energie celého universa. Stanete se opět součástí přírodních zákonů, ze vším co je vytváří.

Stanete se součástí Božího dechu.

Vaše vědomí se ve fyzické realitě stane součástí vědomí Stvořitele.

Přeji vám všechno krásné na cestě k sobě!

© Olda Sládek 2020