Hledání sebe – Není co přidávat

Posted On 12 února, 2021

Hledání sebe – Není co přidávat

Pokud se rozhodneme vystoupit z tak zvaného „normálního života“, který nám nedává odpovědi na naše vnitřní otázky, nejčastěji se snažíme hledat informace na internetu, v knihách nebo v uskupeních praktikujících různé duchovní směry.

Hledáme, zkoušíme, posloucháme, čteme, studujeme a snažíme se praktikovat. To co však děláme nejčastěji je, že bojujeme s našimi návyky, pohodlností a především s hlasem v naší hlavě.

Co vlastně hledáme?

Hledáme sebe!

Existuje spousta knih, které jsou plné návodů a rad, jak změnit sebe, svůj život, jak se dostat odsud někam, jak dostat to, co si přejeme a podobně. Už jenom ze samotných titulů těchto knih na nás dýchá něco, co v nás probouzí zvědavost a hlad po informacích, které nám svět orientující se převážně na fyzickou realitu neposkytuje.

Přečetl jsem za svůj dosavadní život velké množství knih zabývající se spirituální, tedy duchovní tématikou. Tak jako mnozí jsem studoval učení autorů, kteří s námi sdílí jejich zkušenosti, pohledy, prožitky a vnímání paralelních realit. Četl jsem knihy plné návodů, afirmací a různých rituálů. Často je nám sdělováno, že, když se budeme řídit popsanými instrukcemi, dosáhneme podobných prožitků jako autoři samotní. Pochopíme dosud nepochopené.

Každý autor nabízí nějaký specifický návod na cestu k sebepoznání, pochopení sebe a práci na sobě. Nabízí svojí osobní zkušenost.

Pokud se člověk nezastaví u jednoho návodu a pátrá dál a dál, dojde jednoho dne k závěru, že mají všichni do jisté míry pravdu. Svojí osobní prožitkovou pravdu.

Z mnoha knih jsme v průběhu času načerpali spoustu dobrých informací a rad, praktikovali různé rituály a cvičení. Problémem je, že většina lidí ve stále se měnicích energiích každé minuty a dne nedokáže udržet koncentraci a kontinuitu. Pro mnohé je pak smutným zjištěním, že ve svém sebe potkání musí konstatovat, že u nich nadále přetrvává jejich staré „Já“. Jednoduše nedošlo k očekávané transformaci a plnému prožitku sebe sama, tak jak si představovali.

První vystřízlivění přichází v momentě, když si čtenář uvědomí a pochopí, že ho samotné čtení, zkoušení různých afirmací a cviků, nebo jakkoli hluboce popsané pravdy v praxi nikam neposunuli. A pokud ano, tak vždycky jinak. Je to, jako bychom se snažili být někým jiným. Jako bychom se autorovi nepředatelné osobní prožitky a jím popisovanou transformaci  snažili naklonovat na náš život.

Příčinou je, že jsme před samotným praktikováním neprošli naší osobní vnitřní přeměnou. Nevygumovali jsme doposud naše osobní navyklé vnímání sebe sama, naše zvyky a přesvědčení. Nepřipravili jsme jednoduše úrodnou půdu pro náš osobní přerod.

Starý člověk v nás se všemi svými návyky, předpojatostmi, vnímáním a spousty nedořešenými nánosy z minulosti se snaží do svého nitra zaintegrovat nové druhy vnímání, pravd a pohledů. Bez předešlé očisty se tak pokouší k stávajícímu něco nového přidávat a měnit. Doufá a věří, že to nové skrze pochopení nahradí a odstraní to staré.

Tuto chybu dělá většina hledajících.  Snaží se ke svému bytí stále něco nového přidávat. Snaží se hromadit prožitky a informace. Lidé nechápou, že musí nejdříve vymést svůj krám, prakticky přetransformovat staré zvyky a nastavení a hlavně se oprostit od pocitu nedokonalosti.

Tím netvrdím, že se všichni hledající setkají s nezdarem. Podle stavu otevřenosti jedince dojde bezpochyby k momentům souznění, k vnitřním dotykům duše, k určitým průbleskům a zajiskření. Ve své podstatě je to snaha skrze informace znovu obnovit zapomenuté propojení s naší duší, tedy prapodstatou, kterou jsme. Problémem je, že se většina věcí děje pouze na rovině teorie a rozumu. Dotýkáme se tak většinou pouhého manuálu bez opravdových vnitřních změn.

Druhým vystřízlivěním je uvědomění, že je třeba praktikovat určité kroky, abychom se mohli posunout od stávajícího bodu, někam dál. Že se neobejdeme bez určité disciplíny a koncentrace na náš vnitřní svět. Že budeme narážet na naše staré sedimenty a bojovat v dialogu s hlasem v naší hlavě. Největším úkolem se tak prvotně stává nutnost vytvořit prostor pro příchod něčeho nového.

Podle vlastní zkušenosti vím, že nemá žádný efekt udržet si svojí starou podobu, staré přístupy a vnímání a jakkoli doufat, že skrze praktikování bůh ví jaké techniky a přidáním čehokoli nového, se to staré změní.

Nemožné!! Nic se nezmění!!

To jediné co po takovéto snaze může vzniknout je jen jakýsi druh klonu. Snaha za pomoci jakéhosi emulgátoru, o propojení neslučitelného. Takto může vzniknout pouze vnitřní stav schizofrenického rozdělení, který dokáže způsobit veliké škody.

Stále zde bude vnitřní boj, přemáhání a soupeření starého s novým, ega s vnitřním hlasem a rozumu s intuicí, naučeného v paměti, s nově příchozím.

To se dá přemoci tím, že odstoupíte. Odstoupíte od sebe a odstoupíte od konfliktů v sobě.

Je třeba převzít za sebe plnou zodpovědnost, tedy něco co bychom nejraději ze své pohodlnosti svěřili druhým.

Tuto cestu volí lidé, kteří se snaží najít svého mistra, kterému by se nejraději odevzdali. Tímto krokem se snaží zbavit své zodpovědnosti, vůle a osobního rozhodování. Vědomě či nevědomě se snaží veškerou zodpovědnost ve svém odevzdání se, předat někomu jinému.

Je jednodušší být veden, než se vést sám. 

Takto se jedinec alespoň na čas, zbaví samoty a v kruhu podobně smýšlejících nabude pocit sounáležitosti pod křídly správného regulátora, instruktora a směrodárce.

Pro mnohé je bezesporu jednodušší zkoušet se transformovat ve skupinách. Lidé si myslí, že v zrcadlení druhých to pro ně bude jednodušší. Opak je až na pár výjimek pravdou. Právě ve skupině nejvíce vyleze do popředí vše, co se snažíte před sebou skrývat.

V konečném efektu i toto nikam nevede, neboť se snažíme najít okliku okolo nás samotných, vyhnout se tedy své osobní zodpovědnosti, ve snaze předat tuto někomu jinému. Tímto postojem bych nechtěl dehonestovat určité duchovní mistry, kteří měli a nadále mají nezastupitelnou úlohu a důležitost.

Správný mistr nám může být jen ten, který nás naopak vede k vlastnímu převzetí zodpovědnosti sama za sebe a může nám tak posloužit jako trenér upozorňující nás na naše chyby. Může nás korigovat, usměrňovat, zklidnit, klást nám probouzející otázky, disciplinovat nás a korigovat směr naší cesty.

V přítomnosti živého mistra máme menší šanci se obelhat nebo se obejít, samozřejmě jen v případě pokud se opravdu chceme najít a prožít sebe sama.

Duchovní literatura, tak i jako duchovní mistr nám můžou pouze posloužit jako návod a rozcestník naší vnitřní cesty, zbytek, tu největší část musíme přeměnit a praktikovat sami. Nikdo a nic nás nezmění, pokud se neotevřeme a nedáme na pospas naše staré „Já“.

Tady právě spousta lidí naráží na své hranice. Na svou nesoustředěnost, nerozhodnost a především na strach z neznáma.

Ego ještě není dostatečně definováno, pozorováno a odděleno. Vědomí o skutečném pravém „já“ není známé a proto, není možné se tzv. odlepit od dosavadní pozice přes své veškeré odhodlání a chtění.

Jsem naprosto přesvědčen, že se hledajícímu odkryjí a nabídnou odpovědi v ten nejsprávnější čas v jakékoli formě. Předpokladem pro získání odpovědí je však nefalšovaný vnitřní hlad a hluboko zakořeněné hledání. Pouhý zájem nepostačí.

Mnozí lidé však hledají jen tak mimochodem, nabídka informací je přeci tak obsažná. A tak se mnohdy stává, že žijí v určité povrchnosti. Na jednu stranu žijí svůj starý život v praxi i myšlenkách a na druhou stranu se snaží proniknout do skrytých souvislostí duchovní reality.

A tak se stává, že sebelepší a sebe obohacující informace vstupují se svou sebelepší pravdou člověku takřka doprostřed jeho ve starém stylu prožívaného života. Je to, jakoby jste seli na předem nepřipravenou půdu. Sázíte květiny do pouště.

Je naprosto přirozené, že v převážně materiálně orientovaném světě duše hledá prostor pro vlastní nadechnutí a sebe prožití. Doslova žízní po kapičce životodárné vody. Někteří ji tuto vodu přináší v podobě spirituálních informací, čímž dávají duši najevo snahu o návrat k sobě. To všechno je v pořádku. Duše cítí, že se na ní obrací zapomenutá pozornost.

Jen nám nebylo řečeno, jak si v našem nitru připravit úrodnou půdu. Co všechno je třeba odstranit, aby mohlo přijít něco nového.

A tak mnozí z hledajících neví v pravdě „kdo jsou“ a nejsou si plně vědomi, že žijí v paralelní realitě. Žijí nevědouce v lidsky vytvořené a do osobního prožitkového života za integrované zástupné realitě. K tomu je třeba přičíst vnitřní nevědomou identifikaci se svým egem, které směrem ven i dovnitř reguluje a ovládá naše vnímání.

V žádné pozitivně laděné duchovní literatuře se nenachází jakýsi varovný příbalový leták, který by nás upozorňoval, jak informace vstřebávat a za jakých předpokladů a podmínek. Nejsme informováni o tom, že i velice dobře a pozitivně myšlená duchovní informace, může určitým lidem rozházet dosavadní vnímání reality, kde jsou poté zcela ve vnitřním chaosu ponecháni sami sobě.

Málokde se zmiňuje, že je třeba svou nádobu vyprázdnit, na to aby mohla být naplněna nová. Nezmiňují se rizika, která reálně můžou nastat. Mnohý autor napíše díl své osobní pravdy a tento artefakt pak sdělí světu bez varování, zda je příjemce ve stavu opravdové vnitřní otevřenosti a schopnosti přijímat. Svobodná volba na vlastní riziko.

Vím, že si knihy sami hledají své čtenáře, málokdo si však připouští jejich informační moc. V běžném případě se z dobrých zpráv stane jen zajímavý nebo jiný pohled na realitu a zábavná kniha, která v nás probudila nějaké reakce. Možná nás přivedla k novým druhům myšlenek nebo otevřela novou oblast k bádání. Proč ne?

Ale najdeme tak sebe?

Víme, že když dopadne kámen na vodní hladinu, vzniknou vlny, které se kruhovitě šíří po hladině. Málokdo však přemýšlí nad tím, co se s kamenem stane, když dopadne na dno. Navenek dojde k informačnímu pohybu a vlnám, které v nás probudí vnímání jiných pohledů dovnitř i ven. Dobré. Ale co se stane, jakmile kámen dopadne na dno našeho podvědomí do skrytých věcí v nás?

Zvedne kal a znečistí okolí svého dopadu. Může tedy nastat konfrontační vnitřní chaos. Tento kal, který rozvíří minulostní sedimenty, však zůstává oproti pozornosti šíření povrchních vln, takřka nepovšimnut. Podle čistoty nebo nánosů na dně se pak odvíjí rychlost zpětného usazení.

Tento kal je naše podvědomí, sýpka všech našich vzpomínek a prožitků. Tedy místo, které by mělo být přednostně vnímáno a pročištěno, než vhodíme na hladinu samotný kámen.

Informace v jakékoli podobě, například knížka, může být tímto kamenem. Problémem je, že většinu informací vnímáme skrze rozum a jen málo z nich skrze srdce nebo intuici. Tedy převážně skrze rozum se duchovní tématika dotýká naší duše. Rozum je však především nástroj pro porozumění fyzické realitě, nikoli té duchovní. Rozum filtruje, selektuje a odmítá věci nezaznamenané na jeho paměťové kartě. A tak se do našeho nitra dostanou většinou jenom neúplné informace, které se v prvopočátku i kdyby okrajově, dotknou naší duše. Je stimulovaná na příjem potravy, která ale nepřichází.

Nápadně to připomíná žvýkání žvýkačky, která skrze sliny a pohyb úst signalizuje žaludku příchod potravy, která však nepřichází. Žaludeční šťávy jsou tak produkované do prázdna.

Jednoduše semena nemají kam zapadnout a kde vyklíčit, vnitřní země není připravená.

Následuje prázdné uspokojení, které naráží na vnitřního zpochybnitele v naší hlavě. Člověk často rozvíří vnitřní kaly nespokojenosti, které ho vlastně k vysvobozující knize dostaly. Často takto v lidech vznikne větší chaos a nespokojenost než prožívali předtím. Mnozí se vzdají cesty k sobě a zanevřou na jakoukoli duchovní tematiku. U někoho proběhne časově omezená sebeuspokojující fáze. Pár lidem se podaří udělat v sobě pozitivní změny. U některých nastane vnitřní desorientace.             

V nejlepším případě pak v naší knihovně zaujme místo další titul, čekající dál na naše budoucí probuzení.

Víme kolik práce je zapotřebí na zahrádce předtím, než se rozhodneme pro výsadbu čehokoli nového. Kolik rytí, kolik času strávíme s vytrháváním plevelu, hnojením, předpěstováním rostlin, než vůbec dojde k samotnému sázení. Nemluvě o správné volbě půdy, stanoviště a dobrém zalévání.

Tak, aby bylo možné sklidit to, co jsme zaseli.

A přesně je tomu tak i v našem duchovním nitru. Nemůžeme se vyhnout podobnému procesu. Nemůžeme bez zpracování a odhození starého zkoušet sázet nové. Ne, že nemůžeme, můžeme, ale výsledek už je předem známý. Většina nezakoření, neboť nemá v čem, by zapustila kořeny. Něco se udusí, něco málo možná vykvete v sousedství toho starého.

A to je to, když zmiňuji, že jsme navyklí stále něco nového přidávat k tomu starému. Je nám od malička vštěpováno, že se musíme učit a vzdělávat. Nepřímo je nám však říkáno, že jsme nedokonalí a neúplní!!

Často se ptám, kde Stvořitel udělal chybu!?

Materialisticky smýšlející člověk, popírající existenci nesmrtelné duše vychází z toho, že se jedinec rodí jako prázdný počítačový hard disc, který je pro funkčnost nutné naplnit informacemi. A toto mylné vnímání způsobuje veškerý chaos a katastrofy v lidské historii. Takto se předává nezpracovaný starý balast a škrábe se na nepopsané tabule.

Tímto přístupem dochází k prvotní krádeži identity, kterou si se svým životním plánem přináší každý jedinec sám na tento svět.

Materialistická společnost plně vzývá a podporuje vzdělání. V každé době jinak. Většina vzdělání je diktovaná právě panujícím řádem. Takto nazírané vzdělání není však nic jiného, než programování a přeprogramování našeho vnitřního nastavení. Přidávání a vzdělávání nás jen dál a dál vzdaluje sobě samotným a vytváří v nás právě tu shora uvedenou nedostatečnost, nedokonalost a neúplnost.

Jsme poměřováni, hodnoceni a překrucováni systémem, kde se nikdo nesnaží objevit naší jedinečnost a náš originální přínos pro celek.

K nikomu z nás není třeba cokoli přidávat. Jsme hotový produkt, jsme naprosto dokonalí, tak jak jsme a přesně tak jako všechno na této planetě. Jediné co potřebujeme, jsou informace pro reálný život ve fyzické realitě, pravdu a lásku. To je vše, zbytek je hra.

Porozhlédněte se, a zjistíte s údivem, že na této planetě neexistuje nedokonalost, nebo jakákoli potřebnost věci živé i „neživé“ zdokonalovat a měnit. Člověk se i přes veškeré historické nezdary ve zdokonalování  čehokoli stále pokouší. Všechny pokusy zahrát si na stvořitele ztroskotaly anebo byl vytvořen nějaký paskvil. Do čehokoli jsme šáhli, nezůstalo bez následků.

Jakékoli přidávání a snaha po zdokonalení naší duši pouze zahlcuje, potírá a odcizuje. Odvádí nás od sebe sama a celoživotně desorientuje. Pak žijeme a vnímáme realitu pouze tak, jak nám byla předaná. Naše intuitivní vnímání bylo zcela potlačeno a přeorientováno na vnímání rozumové.

Byla nám sebrána svobodná vůle na sebeurčení. Místo toho jsme od malička presováni do standardizované formy podle „hodnot“ právě panujícího řádu.

Přidáváním dalších a dalších informací jen posilujeme dál a dál naše Ego a jeho rozpínání. V dnešní době spousta lidí navštěvuje různé duchovní semináře, kde nabývají nové informace, sbírají certifikáty a vytvářejí si tak v pocitu své dosavadní nedostatečnosti nové identity.

Tyto v krátkosti nabyté vědomosti, toto malé nahlédnutí za oponu posiluje nadále naše Ego. Zdánlivě na jiné než dosavadní rovině, ale stále je to, to samé Ego. Jsem víc, vím víc, jsem někdo, někdo jiný, někdo s přidanou hodnotou, jsem na duchovní cestě. Vše se však odehrává pouze na racionální rovině rozumu a neprostupuje duchovní hloubky.

V těchto hloubkách je třeba pouhé rozpomenutí, zažehnutí pohaslého plamene a nové propojení. Nic víc!! Odkrýt, vzpomenout si, jen nic dalšího nepřidávat!!

Pokud se zpětně propojíme s tím, co opravdu jsme, není třeba cokoli přidávat, duše si svou cestu najde sama, krásně, bez našeho racionálního přičinění.

Veškerá duchovní literatura vychází ze stejného zdroje a míří ke stejnému cíly. Pokaždé je pro větší masu popisován osobní příběh autora a jeho osobní cesta k dosaženému cíly. Je možné přijmout na určitý čas tyto pomůcky, opěradla a rady, ale jenom když nám to pomůže znovuobjevit naší individuální cestu k nám samotným.

Ne, že se budeme snažit jít cestou někoho druhého, který jí objevil sám pro sebe. On/ona se nám pouze snaží svým „prošlapáním“ tu naší cestu ulehčit. Nechci paušalizovat, ani neříkám, že se v nepřeberném množství knih a informací nenajde pro každého něco, co mu může pomoci. Pouze upozorňuji na to, že by měl být člověk pro příjem zásadních informací dostatečně vyprázdněn a předpřipraven.

Od dětství je v nás nastřádáno tolik nezpracovaného balastu, tolik nánosů předaných informací, že již dávno nerozeznáváme svou prapůvodnost. S čistého průhledného skla naší duše se stalo sklo mléčné, rozeznávající pouze obrysy a pohyby, nikoli samotnou skutečnost a realitu.

Máme pocit, že musíme stále něco nového přidávat, objevovat a dozvídat se. Nechápeme, že ten kdo jsme, už dávno ví.

Jen ten, za koho se máme, neví kdo je ten, kdo ví, a proto má ten, kdo neví pořád pocit, že mu něco schází, že je neúplný, nedokonalí a nedostačující.

Myslíme, že přijde den, kdy objevíme to, co nám teď chybí. Doufáme, že nalezneme venku cestu do svého nitra.

Neuvědomujeme si, že zásadním problémem právě je, že hledáme venku.

Venek je ale pouze projekcí nás samých, tam můžeme pouze reflektovat stav, ve kterém se momentálně nacházíme. Není tedy třeba nic přidávat, naopak je třeba se zbavit vrstev, které nám skrze minulostní balasty brání v sebepoznání.

Svojí pravou prapodstatu můžeme nalézt pouze v sobě.

A tím v sobě, není myšlena naše fyzická schránka!!!!!

V Menu „Články“ naleznete spoustu souvisejících témat.

© Olda Sládek 12.2.2021