Terapie 1 – Doteky duše – Akupunktura nitra

Posted On 23 února, 2021

Lidé jsou již stovky let uzavřeni sami v sobě bez možnosti prožívat naplno, navenek a bez omezení sebe sama a svůj vlastní vnitřní svět. Dlouhým pozorováním a zkoumáním jsem došel k docela smutnému závěru, že jen málo lidí má možnost prožívat bezmezně otevřené vztahy jak se sebou, tak s ostatními. Vztahy, které by byly postavené a prožívané v pravdě, otevřenosti, bez strachu o mínění druhých, v bezpodmínečné lásce a důvěře.

Pokud se trochu zahloubáme, uvědomíme si, že to, o co v životě v prvé řadě jde, je nalezení sebe sama a hned poté mezilidské vztahy.

Obě tyto oblasti se však nacházejí v politování hodném stavu.  Tohoto stavu si je většina lidí vědoma, neboť ho od malička dennodenně prožívá jako přímý aktér nebo svědek.  

Tím, že se lidé nevyznají sami v sobě, nenachází v sobě znalosti jak najít sebe sama, tak v sobě nenachází ani prostor a energii na to, aby se učili vyznat se a vcítit se do druhých.

Žijeme většinově na povrchu sebe sama, i na povrchu v partnerských a rodinných vztazích. Žijeme doslova povrchně.

Na této smutné realitě nic nemění tak zvaná intimita rodinných svazků. Tam, kde je obecně rozšířená domněnka, že v rodině si lidé říkají více a otevřeněji své intimity, v zásadě neplatí. Naopak jsme svědci toho, že právě v rodinách se lidé v panujících hierarchiích obelhávají a přetvařují nejvíce. Lidé jsou přesvědčeni, že se navzájem znají, protože spolu strávili nebo tráví hodně času. To jediné, co však znají je většinou jen maska, povrch a špička ledovce. Neuvědomují si, že jsou sami schováni za maskou, kterou nosí i druzí, což přirozeně znemožňuje autentické setkání a komunikaci.

Představy, předsudky, falešné povrchní vědomosti a znalosti o druhých lidech svádějí k odsuzování, kategorizování a nedorozumění. Lidé operují a soudí pouze z paušálních znalostí povrchu, bez opravdového hlubokého zájmu o druhé. Je tedy nasnadě, že jim zbývá jediná smutná realita a tou je, jejich „pravda“, která samozřejmě žádnou není.

Tato problematika vychází z pokřiveného nastavení společnosti. Je pevně ukotvena v přes generačně předávaném falešném obrazu o lidech a světě. Výchovou rodinou i školní, nepochopením pravé podstaty člověka, z domněnek, představ, falešných příkladů z médií, náboženství apod. Žijeme v nenaplněných představách a jsme mnohdy zklamáni, že jsme se nechali od druhých ošálit anebo podrazit. Většina lidí se pohybuje a operuje na zcela falešné platformě, od které není možné očekávat jakékoli řešení.

Nosíme v sobě skrytou bolest z nepochopení, nepřijetí a hlavně z nelásky.

Rodiče ani školy nás neučí vyznat se v sobě a v rozmanité paletě lidských charakterů. To doslova znamená, že nám nepředávají ty nejdůležitější mapy a znalosti na naší cestě životem.

Většina lidí nemá opravdu niterné přátele, kteří by byli schopni s opravdovým nasazením projevovat o druhé zájem, a to nejenom v dobách radosti. Mnohá „přátelství“ tak pouze vyplňují náš čas a vnitřní prázdnotu.

Stav vzájemného nezájmu, pohled na druhé jako na „cizí“ je nám vštěpován od malička. Zahledění se pouze do vlastní problematiky, opečovávání vlastní pravdy a pohledu na realitu, a s tím spojená ignorance vlastního druhu provází člověka po staletí. Stal se z toho doslova jakýsi dědičný hřích, neboť se to všechno dokola opakuje a předává.

Společnost jako taková je si podvědomě vědoma, že tato situace není v pořádku, ale místo toho, aby se snažila problém řešit, ponechává ho neřešený, nebo ho odsouvá k řešení do kategorie školní psychologie. Což vytváří další problém.

Měl jsem to „štěstí“ bavit se s mnoha psychology, a bez paušálně odsuzujícího prohlášení musím z vlastní zkušenosti říci, že velká většina šla psychologii studovat proto, aby v první řadě pomohla sama sobě.

Problémem je, že školní psychologie většinově postavená na výzkumech z předminulého století, toho v praxi moc neřeší. Stále se opakující tabulkové metody neprodukují mnoho úspěchů. Klasické, státem podporované studium a praktické metody totiž nezohledňují člověka jako celek. Z terapeutů školy nevytvářejí automaticky empatické bytosti. Místo toho často po ukončeném studiu vypouští na pacienty nezralé lidi bez zkušeností, kteří ač to myslí dobře, často napáchají víc škody než užitku, v lepším případě vydělají, ale nepomůžou.

Základní kamen úrazu, ve kterém se lidé nachází, má počátek v jejich dětství a v prostředí, které nás ochočovalo, přizpůsobovalo a vychovávalo. Byl to náš první obraz o světě, byly to první role, které jsme viděli hrát, než jsme byli sami donuceni se identifikovat z rolí naší. Pak i my jsme začali hrát roli, hrát tak, jak bylo od nás očekáváno. A to převážně v prostředí podmínečné lásky, kde funguje systém něco za něco. „Budeš tak, jak chceme mi a dostaneš to, co chceš ty, jinak ne“.

Byli jsme skrze výchovu odcizeni sami sobě. Následně jsme se začali odcizovat sami. Byl nám k následování předkládán řád, kterého je třeba se držet, neboť se to tak dělá a dělají to tak všichni. Buďto jsme slepě poslouchali anebo se vnitřně příčili přijmout paušální skafandr. Moc dobře jsme si uvědomovali svojí originální jedinečnost, věděli jsme, že nejsme „všichni“. Co naplat, na to se nebraly a nadále neberou ohledy.

Shodla se na tom společnost, odsouhlasili to pedagogické špičky, školní systém, nadaní učenci, politika nebo náboženství. V systémově schválené škole se pak tento „řád“ patřičně dopiloval a upevnil. Byli jsme připraveni pro svět, jak ho vyžaduje právě vládnoucí systém. Pro poznání a prožití sebe sama a pro pochopení ostatních nám mimo popisu toho, jak jsme obecně a povrchně vnímáni, nebylo předáno zhola nic. Naopak, venkovní povrchní definice nás samotných nás většinově provází dodnes a mnohým stále způsobuje traumata. A to proto, že s námi, jak jsme uvnitř, nemá tato definice nic společného.

Stali se z nás paskvily, které se nevyznají v sobě, v lidech, ve vztazích a v realitě. Nevíme, kdo jsme, proč tu jsme, o co tu jde a jaký to má všechno smysl. Tedy mimo ten, který se nám jako náhradu skrze nevědomost snaží systém předat. Jsme vhozeni do neznáma, uzavřeni sami v sobě. Na naše vnitřní otázky nemá svět odpověď a není koho se ptát.

A tak nám nezbývá nic jiného než brát z toho, co kolem sebe vidíme a prožíváme. Posloucháme, a srovnáváme se z našimi vrstevníky, nabíráme a kopírujeme zkušenosti druhých, napodobujeme a vytváříme si domněnky. Chceme poznat svět a poznat skrze něj sebe.

Necháni na pospas neznalosti pravé reality, se pak s těmito útržky nepravd snažíme být sami sebou, a hledáme se skrze první známosti. Prožíváme bez znalosti a moudrého návodu první lásky a osobně vytvořené vztahy. Výsledkem pak paušálně řečeno je, že vztahy spolu vytváří dvě rozdílné a nezralé duše, neznalé sebe a nemajíce znalosti o druhých. A za těchto podmínek ve falešných představách se pak vytvářejí nové rodiny a plodí další generace. Vzniká tak nekonečný kruh postavený na nevědomých základech.

Proběhne pár let, a většina začne svým rodičům dávat za pravdu v prožívání zástupné reality.  A to proto, že se dostali do podobné prožitkové slepé uličky jako oni. A takto to jde dál a dál, a nikdo do toho nehodí vidle, nikdo to neřeší, nemá zájem to řešit, protože nemá návod jak to vyřešit a změnit.

A proč?

Protože chybí vědomí sebe sama, znalosti o lidské rozdílnosti, vzájemný zájem, láska, pravda, otevřenost, bezbrannost, nezáludnost a především vzájemná důvěra.

Chybí pocit a hluboký vjem, že je o mně zájem, že jsem milován a přijímán, tak jak jsem. Že se nemusím ničeho a nikoho bát, bát se odmítnutí a nesouhlasu. A že mohu být takový, jaký jsem, se vším, co ke mně patří. Chybí prožitkový stav, že jsem celistvý a v pořádku, tak jak jsem.

Tyto zásadní a chybějící emocionální prvky, kterými nebyla obdařena většina z nás, se stávají centrálním kamenem úrazu lidské existence. Bez nich se ale nikam nedostaneme, nepohneme se z místa, nenajdeme se, nerozvineme se, nepoznáme se a neprožijeme se.

Na kohokoli jsem v životě narazil, a tím myslím i lidi z jiných národů a kultur, každý si prošel zkušeností, že mu bylo / samozřejmě dědičně a nevědomě / odebráno jeho prapůvodní sebe určení. Většině lidí byla v dětství odebrána svoboda, rozhodnout se bez ovlivnění pro svojí osobní cestu. A tak byl většině odebrán osobní plán a záměr. Byli jsme domestikováni a naše pozornost byla odvedena zevnitř ven. A tak na platformě omezených a skrze lidský rozum a Ego vytvořených předlohách možného a nemožného dodnes staví svůj život většina lidí.  Stále dokola uvězněni ve svém nenaplnění, zbytečně trpí miliardy duší na této krásné planetě.

Jak z toho ven? Jak narovnat minimálně na osobní rovině pokřivené a pravdě odcizené prožívání sebe a reality?

Cesta zpátky k sobě neproběhne za noc. Nánosů a na falešné realitě založených a prožitých zkušeností je spousta. Nejsme však nikterak odsouzeni prožívat zbytek svého života s vědomostí neúspěchu a prohry, tedy bez možnosti nápravy.

Určité předpoklady ale přesto budeme muset naplnit.

• Uvědomění si vnitřního stavu, ve kterém se nacházím.
• Chtění vymanit se z prostoru navyklé pohodlnosti a do různých obalů zabalené rezignace.

Z mého pohledu existují dvě cesty.

• Ta jedna odebírá kousek po kousku vrstvu sedlin, jednu po druhé.
•  Je to cesta rozbouřeného dna, kde se vše opět promítá na plátno „teď a tady“. Některým by pro zpracování své minulosti nestačili ani další přidané životy.
• Je to cesta bolestná, konfrontační a především zdlouhavá.
• My se ale přeci chceme osvobodit, znovu objevit a začít prožívat na zcela nových a jiných základech.
• Tudy cesta, ani řešení v našich časově limitovaných životech tedy nevede.

• Druhá cesta, jak to nazývám, je cesta přímého vrtu. Tedy cesta, která míří přímo do našeho nitra. Přímo do naší podstaty, naší duše, naskrz všemi nánosy.
• Neignoruje, naopak zohledňuje a připouští a dává prostor pro procítění těchto nánosů, minulostních prožitků a zkušeností.
• Problémy se nepotlačují, ale připouští.
• Jejich ventilace a jejich odpouštění se děje současně.
• Je to osvobozující proces bez lpění na osobním ublížení, nebo na bolestech, které jsme způsobili.
• Je to proces zbavující jedince zátěže z minulosti.

A tak se dostáváme k samotné terapii, kterou jsem po mnohaletých zkušenostech pro tyto a podobné situace vytvořil.

Tuto terapii na cestě k sobě jsem nazval „Akupunktura nitra“.

Klasická akupunktura se snaží uvolnit blokády fyzického těla na meridiánech, tak, že skrze vpich jehly do určitého bodu a jejím otáčením uvolní zablokovaný tok životodárné energie zvané Chi. Energie, která následně bez blokád začne znovu proudit skrze dráhy a orgány nastartuje opětovně celkový proces ozdravení.

I já se skrze svou metodu snažím dotknout určitých skrytých vnitřních míst a bodů u klienta. Tento proces probíhá v naprostém uvolnění a důvěře. Otevřou se zablokované kanály v jeho duši a psychice, a rozproudí se tak dávno ucpaný tok vnitřní energie. Daný člověk se možná poprvé v životě setká se svým pravým „Já“. Se sebou samým v nefalšované podobě.

Terapeutickým procesem se uvolní proud vnitřního toku energie, rozproudí se zanesené dráhy toho, co čekalo od dětství na své znovuobjevení. Znovu bude moci promlouvat vaše Duše, kterou jste Vy. Znovu, tak budete moci navázat kontakt s pravou realitou, skrytou za oponou viditelného světa.

• Nejde o to, se bezmezně vypovídat, uvolnit se a následně zůstat tím samým.
• Jde o to, dostat se na jádro sebe sama v přijetí a důvěře.
• Jde o to, převzít zodpovědnost a vydat se zpátky na cestu k sobě.

Tato terapie je prvním základním kamenem, na který pak následuje terapie druhá, kterou jsem nazval „Jak nalézt sebe a plán své duše“. Tato terapie vás naučí jak naslouchat sobě a ne hlasu ve vaší hlavě. Naučí vás naslouchat svému nitru, hlasu vaší duše skrze „rozpomenutí se“ na to, Kdo jste! A z toho následně vyplyne, co je smyslem vašeho života.

Smyslem a plánem, který souzní z před porodním plánem vaší duše. Takto se uzavře cesta k sebeobjevení, a k probuzení se ze snu, ve kterém doposud žijete.

Energie začnou znovu proudit, tak jak jste si kdysi sami stanovili, zbavíte se nánosů, které vám byly vnuceny, a budete se moci konečně prožít bezprostředně tak, jak tomu někde v sobě už dávno chcete. Jenom nevíte jak a máte skrytý strach.

Vše, co vám chybí na cestě k sebe potkání, se vám budu snažit nabídnout skrze sebe a svojí terapii.

Tím je především důvěra, přijmutí, naslouchání, vnímání, vcítění se, lásku na úrovni duše, kde jsme všichni jeden, otevřenost a náruč.

A hlavně radu a mapu pro rozum i pro duši.

To co musíte dát a udělat vy?

• Nemít strach.
• Nemít strach vydat se za mnou do neznáma – za neznámým.
• Procítit důvěru, kterou vám nabízím a té se oddat.
• Být naprosto otevřený k sobě i ke mně.
• Nechat se být a jít.
• Mít velkou vnitřní potřebu něco měnit.
• Potřebu porozumět.
• Potřebu a chtění se opět propojit, se sebou samým.
• Potřebu osobní vyrovnanosti a štěstí.

Volba je na vás, je to váš život, který čeká na prožití toho, kvůli čemu jste sem přišli.

Pokud se po přečtení těchto řádek rozhodnete mě kontaktovat, počítejte s tím, že se okamžitě ke slovu přihlásí váš vnitřní hlas, který se bude snažit vás znejistit. Počítejte s tím, že se ve vás najednou probudí obavy, nejistota a strach. Tedy právě všechny ty faktory, které vás ovládají a mají v moci. Toto je první zkouška a uvědomění si, že to, o čem vám píši, opravdu existuje. Takto se sami podrobíte první osobní diagnostice vašeho problému.

A tady se také ukáže, zda tu cestu k sobě myslíte opravdu vážně.

Držím vám palce v překonání těchto prvotních a v reálu neexistujících překážek.

Ty překážky jsou jenom ve vaší hlavě, a ta právě stojí ve vaší cestě.

Budu se na vás těšit!!

© Olda Sládek