Zpátky k sobě – Rozeznání falešné reality

Posted On 12 února, 2021

Cesta zpátky k sobě – rozeznání falešné reality

Život je jedna velká kreativní hra a mysterium, které jsme z nevědomosti a touze po ovládání, vlastnění a moci zcela odcizili od původního záměru.

Vědecky se podporuje názor, že se člověk rodí jako nepopsaný list, / Tabula rasa / do kterého je nutné pro jeho přežití vkládat informace. Tento názor má za úkol omezit naší existenci pouze na fyzické tělo. Máme tedy být jen jakýsi časově omezený robot, který pro svůj účel potřebuje naprogramovat. Nebudu se zde snažit vyvracet vědeckou neznalost naší neviditelné existence. Pravda nikdy není jednostranná.

Od malička se naše rodiče, reprezentující danou dobu a společnost snaží upoutávat naší pozornost. Myslí si, že jsme produktem jejich spojení. Neuvědomují si, že se to týká pouze naší fyzické schránky. Za touto schránkou se skrývá originální, nezaměnitelná a jedinečná duše, která se zrodila s plánem prožít sebe sama. Přesto jsme přijímáni pouze na rovině fyzické existence, kde je nerozeznávané naše pravé „Já“.

Je nám bez naší volby přiděleno jméno a známka v podobě rodného čísla, s čímž se budeme muset do konce života identifikovat pro sebe i pro druhé.

V této rané fázi vnímáme svět převážně intuitivně.

Naše mimosmyslové vnímání je v nejvyšší formě.

Současně se také probouzí vnímání našich na fyzickou realitu zaměřených smyslů. Mimo základní lidské potřeby, nám není ničeho zapotřebí.

Jediné co opravdu potřebujeme, je Láska, neboť z ní jsme právě přišli.

Druhou nejdůležitější věcí je přijetí.

Ještě netušíme, že jsme přistáli ve světě, kde se tato emocionalita filtruje přes rozum a podléhá podmínkám. Tím nikterak nesnižuji realitu opravdové mateřské lásky, pokud je jedinci bezpodmínečně dávána. Následující výchovná nebo rozmazlující drezůra však tyto počátky potírá.

Následuje proces výchovy a domestikace, tedy programování a přizpůsobování se podmínkám dané rodiny.

Nastává proces upoutávání naší pozornosti. Naše pozornost je odvracena od centra našeho nitra do roviny vnímání skrze rozum. Je nám kraden náš osobní intuitivní pohled na realitu fyzického světa. Naši rodiče jsou nevědomě společensky naprogramováni tak, jako generace před nimi. Žijí a jednají ve společensky vytvořené zástupné realitě, kterou pokládají za jedinou pravou a platnou. Z tohoto úhlu pohledu jsme také vnímáni a vychováváni.

Nikdo, ani mi, si v tento moment neuvědomujeme, že jsme odváděni sami od sebe, obíráni o námi naplánované sebeprožití, o plán naší duše. Netušíme, že právě v těchto momentech je nám vzato něco, co budeme vědomě nebo podvědomě hledat po zbytek našeho života. Náš smysl, náš plán.

Nikdo netuší jak starou a zkušenou duší můžeme být.

 Celé této tématice se budu obšírněji zabývat v jiném článku. Nicméně to k čemu při naší společenské domestikaci pak dochází je, že jsme nuceni se identifikovat z našim tělem, jako s jedinou platnou realitou. Jsme podrobováni, a nuceni přijímat vnímání reality od druhých. Musíme se podrobit společensky vytvořenému dlouholetému školnímu řádu, který má za úkol vysvětlit nám realitu tak, jak se vládnoucí aparát shodnul. Zde není brán jakýkoli ohled na naše originální a jedinečné vnímání.

Jsme učeni, poučováni a vychováváni, současně je nám vzata naše bezprostřední zkušenost bez zásahu zvenčí. Jsme posuzováni, hodnoceni a rozděleni do kategorií, které určí naše další vzdělávací přizpůsobování. V určitém věku je po nás požadováno, abychom se rozhodli „čím“ nebo „kým“ chceme být anebo se stát.

Nikomu ani nám samotným nedochází, že už dávno jsme!

Je nám vštěpováno, že pokud se nebudeme vzdělávat, ničím nebudeme. Nebudeme mít peníze, obživu, společenské uznání, partnera, výdobytky materiálního obohacování, děti, rodinu a důchod. Bez vzdělání, tak jak si ho společnost představuje, jsme bezcenní a odsouzeni k podřadné práci.

Nejpozději tady vznikají dalekosáhlé problémy s pocitem méněcennosti.

Zde jsme nejsilněji konfrontováni ze společenským tlakem a žebříčkem hodnot, který společnost prosazuje a zastává. Bez jakéhokoli ohledu na naší jedinečnost. Ta nikdy nikoho v pravdě nezajímala. Jak také, když jsme od počátku vnímáni, pouze jako programovatelný prázdný disk. A tak začíná proces našeho vzdělávání.

Většina lidí je buďto rodičemi přeprogramovaná na právě v dané době nejlukrativnější obory, nehledě zda s tím jedinec plně souhlasí anebo souzní. Velká většina lidí pak v budoucnu pracuje v oborech, které si nevybrala a které je nenaplňují. Jsme odcizeni pravé realitě, sami sobě, orientováni na svět forem, který nikdy nemá šanci nám navrátit to, co nám bylo odejmuto.

Tato velká chyba a mnoho podobných se stala kapénkovou nákazou celé společnosti. Nejsme si ve své nevědomosti vědomi, že každé další informační obohacení, každé vědění pouze desorientuje naší čistou duši, čekající na své osobní prožití a naplnění.

Neuvědomujeme si, že další přidávání nás zahlcuje. Že na sebe přes generace vršíme nepotřebné vědomosti jako sedimenty, které v nás pak zahnívají jako kal ve stojatých vodách. Tímto kalem a sedimenty pak znečišťujeme nově přicházející čisté duše, kterým takto krademe jejich osobní záměry k sebeuskutečnění. Je to přesgeneračně předávaný „dědičný hřích“.

Bez naší plné vědomosti nás řídí „obtisk hvězdných konstelací“ tedy to, co jsme se naučili nazývat jako „náš charakter“. Jsme jako jedinci narozeni v určitém rámci, který nám určuje druh a způsob našeho přístupu, vnímání a chování, v  realitě ve které se nacházíme.

Tento charakterový rámec tvoří jakési oboustranné mantinely vymezující nám naší osobní cestu a individualitu. Je tedy naprosto pošetilé snažit se být jako někdo druhý nebo napodobovat někoho jiného. Je kontraproduktivní se snažit žít, myslet a jednat jako někdo jiný. Proto není možné vytvářet pro všechny prefabrikované rámce možností a nemožností. Proto není možné vzdělávat lidi unifikovaně.

Je tolik pravd, kolik je na planetě lidí.

Nikdo neprožívá svět tak, jako vy!!

Možné je to pouze pokud budeme ignorovat jedinečnost každého jedince nebo pokud bude chtít někdo ovládat všechny „ty druhé“. Je tedy doslova znásilňující, když se společnost snaží jedince donutit, aby akceptoval jakési obecnosti platící pro všechny stejně.

Obecnosti a zákony, kterými jsme svazováni a které vymyslela egoistická a na fyzickou realitu orientovaná chorá mysl pár jedinců, kteří nás po staletí ovládají.

První věcí v hledání sebe sama je otázka „Kdo jsem“!

Pokud odebereme všechno, za co jsme se doposud měli, zůstane něco bezejmenného, něco bez rámce, bez těla, ryzí existence, pozorovatel.

Prvním důležitým krokem k sebepoznání na úrovni fyzické reality, je studium a znalost našeho astrologického obrazu. Nejde o žádnou víru a rozumové pitvání, zda je to skutečné nebo fikce, zda je to výmysl nebo realita. Jde o to, abychom začali pozorovat a zkoumat naše chování, myšlení a inklinace.

Místo školní obecné výuky odsouhlasené systémem pro systém, bychom se od malička měli věnovat studiu sebe sama a reality, do které jsme se narodili. To co doposud děláme je, že čistě příchozí duše, tyto malé rostlinky s jejich jedinečnou energií a otevřeností zaléváme hektolitry otrávené vody plné historických desinformací, chyb a nevědomostí. Trávíme tak obrodu našeho druhu i život sám v jeho rozpuku.

Takto je po staletí bráněno duchovní evoluci lidského rodu.

Z toho nevychází nic jiného, než vědomí toho, že někdo, někde nechce a vědomě brání našemu posunu, vývoji a sebe nalezení. Někdo tady brání vědomě síle lidského ducha, aby nepřerostla jeho nebo jejich fyzickou a mocenskou připoutanost a perverzní chuť ovládat druhé.

Není možné se dopátrat jiného závěru, pokud se ptáme, proč se lidstvo po staletí točí v Egem ovládaném kruhu, a proč je bráněno strukturálně, mocensky, politicky a nábožensky duchovnímu uvědomění a evoluci.

Druhou důležitou věcí vedoucí k neporušenému vývoji jedince je, že by neměla být odváděna jakkoli a čímkoli jeho pozornost na cokoli jiného mimo mantinely jeho osobního vnímání.

Žádné ovlivňování, příklady, srovnávání, poměřování, soutěžení, manipulace, reklamy, trendy a jiné druhy znásilňování osobní pozornosti!

To znamená plný zájem o druhého bez osobních intervencí a tudíž absolutní podpora toho, co si jedinec vybírá na prozkoumání a prožití jím vnímané reality, tedy sebe sama.

Nemáme přizpůsobovat, domestikovat a měnit originální nastavení jedince, pouze podporovat vnitřní a osobní hybnou sílu jeho života.

Současná i minulá realita však je, že společnost skrze falešně předanou výchovu z jedinců tvoří bonsaje. Potlačuje jejich růst, přizpůsobuje je naučeným doktrínám a omezuje jejich expanzi.

Z jedinců se stávají bonsaje plné drátů, předurčených k společensky naplánovanému růstu. Na konci zůstane sice jakási zakrnělá připomínka naší původnosti, torzo ve společensky přizpůsobeném stavu.

Jednoduše je nám zabráněno prožít svou plnou velikost. Jsme celoživotně udržováni v nevědomosti o naší velikosti, jsme přinuceni být malými pro lehčí společenskou ovladatelnost.

Jsme doslova permanentně drženi při zemi nuceni následovat předkreslené formy. Jsou nám nabízené pouze ty cesty osobního růstu, na kterých se shodla společensky vytvořená mocenská hierarchie.

A právě proto vzniká u jedinců velké vnitřní utrpení, bolest z neprožití sebe sama, trápící většinu lidského rodu. A na základě tohoto vnitřního neuspokojení také přirozeně vzniká důvod a hybná síla pro hledání sama sebe.

Samozřejmě je nutné dodat, že v tak rozsáhlé a početné lidské společnosti je potřebné stanovit jistá ohleduplná a všeobecně moudrá „přikázání“ respektující vzájemné soužití.

Je absolutně nutné vytvořit společnou shodu vyplívající z centra naší vrozené intuice, vycházející ze vzájemného respektu k nám navzájem, jakožto i ke všemu živému i zdánlivě neživému.

Respekt a ohleduplnost ke všemu, co tady žije s námi, a s čím žijeme my i přes nevědomost skutečnosti, že vše je vzájemně propojeno tak, že v základě neexistuje žádné oddělení, ale pouze vzájemně provázaný celek.

Neexistuje chytrý nebo hloupý člověk. Existuje pouze vědomí a nevědomí člověk.

• Existuje předporodní plán naší duše, která se dělí od celku stvořitele pro jeho osobní individuální sebe prožití.
• Existuje individum s originálním obtiskem konstelace hvězd.
• Existuje při každé nové inkarnaci tabula rasa, neboli čistá tabule duše, připravená na prožitek sebe sama skrze fyzické smyslové orgány a jejich vnímání reality, ve které se nachází.
• Minulé reinkarnační cykly jsou oddělené oponou momentálního zapomnění.
• Po staletí jsme uváděni v kolosální existenční omyl.
• Dodnes nám skrze naše předky a jimi podporovaný společenský aparát nebylo umožněno zjistit, kdo opravdu jsme, odkud přicházíme a kam se budeme s tohoto limitovaného výletu vracet.
• V tomto omylu jsme permanentně drženi.
• Od počátku života jsme nuceni přizpůsobovat se a učit se od nevědomých lidí, žijících a vycházejících z omylů generací před nimi.
• Naše pozornost je výhradně upírána na materiální svět.
• Tato hypnotická orientace nás pak po celý život nechává v nenaplněné iluzi pouhých smrtelných těl a jejich fyzických omezení.

Toto ohraničení a omezení se stalo dominující lekcí našeho života. Vše je naruby již v takovém stádiu, že pouhá představa jakéhosi rozpomenutí se na náš prvopočátek, zdá se být skoro nerealistická a iluzorní.

Jsme zaneseni informacemi z druhé ruky, kterým jsme v průběhu času uvěřili.

Přesto nemůžeme zcela definitivně potlačit křik naší duše po svém naplnění. Kdykoli děláme nebo myslíme na něco, co není v souladu s proudem naší duše, cítíme to v našem nitru. Prožíváme nenaplněnost, nesoulad s námi samotnými a z toho pocházející pocity neštěstí.

Duše jsme my, není to něco v nás, co se dá zabít, odstranit nebo odložit.

Duše nemá hranice.

Dokud vnitřně nenajdeme sebe sama, budeme nespokojení, i kdybychom byli nejbohatšími lidmi na planetě. Spousta lidí se snaží křik své duše opíjet alkoholem, drogami anebo materiálním uspokojováním. Toto umlčení však trvá velice krátce a my se opět probudíme do své nenaplněnosti.

Nemáme šanci před sebou utéct!

Ani tady, ani po fyzické smrti!

Tím, že nevíme, kým jsme, jsme zmateni a nerozumíme tomu, co se v nás a okolo nás odehrává. Jsme orientovaní na materii a hledáme své vysvobození skrze ní, i když intuitivně víme, že se tam nenachází.

Nevíme jak z toho ven a proto v potu tváře vytváříme „hodnoty“ jako zástupnou realitu pro pocit jakéhosi uspokojení. Tohoto uspokojení však touto cestou nikdy nedosáhneme, a to je na životě většiny lidí to nejsmutnější. Není možné jim však přisuzovat jakoukoli vinu, žijí jen nevědomě v nevědomosti, znásilnění od svých nevědomých vychovatelů a společnosti žijící v nešťastném snu.

Z tohoto stavu života v omylu je třeba se vymanit. Tedy samozřejmě za předpokladu, že chceme najít sebe sama a být šťastní. Kdo nechce vstávat, se neprobudí a nebude si té potřebnosti ani vědom. Kdo chce snít, ať sní. Kdo však cítí vnitřní tlak a potřebu, tomu budiž poskytnuta pomoc. Kdo žádá, tomu bude pomoženo.

Všechno, co jste se kdy naučili, všechno co se kdy naučíte, všechno budete muset stejně opustit a zapomenout!

Všechno, co jste si kdy mysleli, i to, co si myslíte, právě teď. Uvízli jsme z vážnými tvářemi a upjatou vážností ve hře, která měla být hrána, ale hrána hravě. Neuvědomujeme si, kolik času z drahocenného života strávíme studiem a přidáváním informací, které slouží většinově vydělávání peněz a osobní prestiži Ega, nijak však nepřispívají našemu osobnímu růstu a blahu.

Všechno budeme muset zapomenout. Všechny naše snahy „někým, nebo něčím se stát“, všechny naše zkoušky, tituly a přidané hodnoty a s nimi spojený promarněný čas.

Až pochopíme, že k dokonalosti stvoření není co dodávat a přidávat zjistíme, kolik času jsme bez reálného dotyku života věnovali suché a nezáživné matérii předávané z druhé ruky.

Vše okolo nás pulzuje, děje se v proudu neustálé přeměny a my věnujeme náš čas a pozornost mrtvým informacím z minulosti.

Života jako takového se účastníme pouze okrajově, většinou zaměřeni na naše rádoby potřeby a přání.

V hlavě bloumáme dopředu a zpět, žijeme v minulosti a budoucnosti. Nežijeme teď, nejsme přímými účastníky stvoření.

Doufáme, že skrze studia rozšíříme své vědění a staneme se chytřejšími. Koukáme a hledáme stále venku na místo vevnitř. Přidáváme do sebe stále nové a nové zanášející informace, místo toho, abychom se starali o naší vnitřní elasticitu a průchodnost.

Zanášíme své neventilované nitro až do úplného zkornatění. Toto děláme až do bodu, kdy nabudeme pofiderního pocitu, že už víme. Že víme, jak to v životě chodí, že rozeznáme dobré od zlého, vyznáme se v lidech a máme spoustu užitečných informaci k rozmanitým tématům.

Neuvědomujeme si, že právě v tom okamžiku, kdy si myslíme, že máme dostatečně zkušeností, kdy si myslíme, že víme, dochází k našemu postupnému odumírání. Život se zastavil. Jednoduše jsme zatvrdli ve vědění, ztratili elasticitu, mládí a radost z neustálého objevování a údivu.

Zde je nutné se vrátit k větě mnoha mistrů: „Zapomeňte vše co, jste se doposavad naučili“! Teď můžete pochopit, co je myšleno Ježíšovou větou „Buďte jako děti“!

Teď dává smysl, co tím je myšleno. Vaše stará identita, bránící vám v objevení sebe sama, bránící vám začít žít, vidět, prožívat a cítit věci jinak než doposud. Vaše stará identita vám brání milovat a radovat se!

Bez likvidace navršeného balastu z minulosti a z něj vycházející přístupy, nemáte šanci se obnovit, změnit a prožít. Je to nejrychlejší a nejúčinnější metoda jak vyčistit váš zatuchlý rybník. Jak se zbavit mrtvých nánosů moudrostí, příkazů a rad nevycházející z vás, ale od druhých.

Je to cesta jak se zbavit  toxických záležitostí, které nás od narození deformují a odcizují nás od našeho původního prožitkového plánu. Tento plán nám byl doslova odcizen a my ho podvědomě hledáme celý život. Nejvýraznější je poptávání se po smyslu života.

Byli jsme vychováni podle vzoru lidí jednajících a smýšlejících podle vzoru těch, kteří měli vzor již dávno před nimi. Takto viděno, to s nimi ani s námi nikdo nikdy nemyslel dobře, i když  konal s nejlepšími úmysly. Nikdy nebylo jednáno v našem pravém zájmu.

Byli jsme majetkem někoho, kdo si činil a někdy celý život činí nárok na formování, přizpůsobování a kritizování „svého“ produktu. Ti, kteří si nás někdy celý život nárokují a mají pocit oprávnění k tomu se nadále vyjadřovat k našemu, skrze jejich představy zpitvořenému životu si sami neuvědomují, že jsou stejnými oběťmi těch samých činů.

Svou individuální prožitkovou cestu nevázaně na společenském smýšlení a diktátu se odváží žít jen málokteří z nás. Většina se shodne na vidění reality a světa, tak jak se naučili a tak jak ho vidí a vnímá většina skrze své smysly.

Většina ve své milné představě o své osobní individualitě žije velice podobné životy a smýšlí podobné myšlenky, které zase vytvářejí jejich fyzické reality. Takto v sobě uvízlí lidé nadále udržují a přiživují falešnou realitu na životě, a předávají toto neštěstí jako nevyhnutelnost, příštím generacím.

Je to ďábelský kruh nebo dědičný hřích?

Vyberte si.

A tento ďábelský kruh už je v takovém stádiu, že je schopen vést války a rozepře, jenom proto, aby se jeho lež pokládaná za pravdu udržela na životě. Nehledě na ztráty, a jen proto, že by si při pohledu do zrcadla pravdy museli infikovaní lidé přiznat, že jejich dosavadní život a vše na čem si v něm zakládali, nestál za nic.

Není však potřeba na něco čekat. Je třeba se objevit, zpětně si poskládat věci tak, jak bylo zamýšleno a začít žít, milovat sebe a druhé, začít tvořit, dotýkat se, pozorovat, poslouchat, vnímat, cítit, hrát si, radovat se a tančit, nehledě na to, co to stojí anebo bude stát.

Stojí to za život a stojí to za to! To je jediné co to stojí!

Ten zbytek se přidá ze zdrojů, které oko nevidí a rozum nedomyslí.

• Je to nové narození, je to nové.

• Je to jiné a je to neznámě známé.
• Je to napojení na zdroj, ze kterého vycházíme, a do kterého se budeme vracet.
• Je to odpojení se od zástupné reality lidstva, ve které jsme vyseli a jehož „přínosu“ jsme byli denními svědky.
• Je to jako žít něco, co jsme od počátku chtěli a věděli.
• Je to jako, začít se prožívat bez cenzury.
• Je to být svobodný duch ve svobodně zvolené realitě.
• Je to být vědomí.
• Je to láska!
• Je to radost!!!!!
• Vítám tě ve svobodě!!!

© Olda Sládek 2.1.2020